Atty

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.

Za takzvané sametové revoluce jsme se my vysokoškoláci cítili skvěle. Jistě, ani tehdy to nebylo dokonalé, a tak jsme necítili jenom nadšení, ale i nějaký ten strach, co s námi asi bude dál, až se to povede nebo třeba také nepovede. Ale celkově jsme byli spokojení a optimističtí. I když se nám po pádu komunistů nejednou naznačovalo, že nás čekají nelehké časy. A problémy, které se očekávaly, souvisely především s naší životní úrovní. Když jsem si totiž třeba já našetřil v práci asi deset tisíc korun a předpokládal jsem, že s tím zvládnu financovat většinu doby na vysoké škole, zatímco pak se náhle ukázalo, že bude má situace daleko pesimističtější, nebyl to důvod k jásotu.

Ale počátek tržní společnosti u nás byl spojen i s takzvaným narovnáním cen. A pokud to nepamatujete nebo jste to zapomněli, šlo o to, že se přestalo mimořádně zdaňovat takzvané luxusní zboží a současně dotovat to, co komunisté dotovali ve snaze umlčet lid, který by byl jinak možná dost nespokojený.

Po narovnání cen tedy měla zlevnit a také postupně zlevnila elektronika, auta a podobně, a naopak podražily hlavně potraviny. Což zabolelo právě nás studující, u nichž byly výdaje na jídlo tou největší položkou v rozpočtu.

Není tedy divu, že jsem se těsně před touto změnou pokusil hodnotu svých peněz zachránit. Jako mnozí jiní lidé. Ale zatímco si lidé obvykle kupovali enormní zásoby cukru, soli a podobně, aby je pořídili ještě před zdražením, mně tento sortiment nevyhovoval. A tak jsem vsadil na to, co bylo i pro mne dostupné, a co bylo malé, takže jsem se s tím moc nenadřel. Ne, nebyly to diamanty. Byl to Masox. Nebo bujón v kostkách, chcete-li.

Nakoupil jsem těch Masoxů tehdy vážně hodně. S tím, že si je budeme s kamarády na koleji vařit a vyplatí se to. A i tato potravina následně zdražila, takže jsem na tom zdánlivě ušetřil. Ale hádejte, kolik podobných řídkých polévek se dá sníst. Určitě ne tolik, kolik jsem jich nakoupil. A tak nám tam většinou ležely v lednici, dokud tato jednoho dne nevytekla právě na ně. Taková škoda! Chtěl jsem tenkrát ušetřit a v důsledku této pohromy jsem nakonec prodělal. Asi třicet korun.